Rozbřesk (Breaking Dawn) by Stephenie Meyer č. 3

24. července 2017 v 19:08 | Annie |  Hlášky z knih

KNIHA TŘETÍ - BELLA

Neskutečnost byla černá, ale nebolela tolik. Skutečnost byla rudá, a byl to pocit, jako by mě někdo řezal pilou vedví, narazil do mě autobus, zmlátil mě boxer, podupalo stádo býků, ponořili mě do kyseliny, a to všechno naráz.

"Bude úchvatná." Edward tiše zavrčel. "To byla vždycky." Alice si odfrkla. "Víš, jak to myslím. Jen se na ni podívej." Edward neodpověděl, ale Alicina slova mi dala naději, že se snad nepodobám uhelné briketě, i když jsem si tak připadala.




Tohle jsem taky věděla už předtím, ale zdálo se to neskutečnější než cokoli jiného z tohoto nekonečně neskutečného okamžiku. Byla jsem silnější než Edward. Přiměla jsem ho říct au.

"Aha," řekla jsem vesele, s úlevou, že moje myšlenky nadále patří jenom mně. "Můj mozek asi nikdy nebude fungovat, jak má. Aspoň že jsem hezká."

(Jde se na lov.)
"Oknem?" zeptala jsem se nedůvěřivě a dívala se na dvě patra pod sebou. Nikdy jsem se nebála výšek obecně, ale když jsem teď viděla všechno do sebemenších podrobností, nezdála se mi ta představa zrovna lákavá. Úhly kamenů pod námi byly ostřejší, než jsem si dosud myslela. Edward se usmál. "Je to nejvýhodnější východ. Jestli se bojíš, ponesu tě." "Máme celou věčnost a ty nechceš ztrácet čas tím, že sejdeš k zadním dveřím?" Trochu se zamračil. "Dole jsou Jacob a Renesmé…" "Ach tak." Jasně. Já jsem teď příšera.

"Zdržuješ?" popíchl mě. "Trochu. Nevím, jak…" A taky jsem měla hroznou trému z rodiny za sebou, která mlčky přihlížela. Většinou mlčky. Emmett už se uchechtl pod vousy. Jedna chyba, a bude se smíchy popadat za břicho. Pak můžou začít vtipy o jediném upířím nemehlu na světě…

A pak jsem si sundala stříbrné saténové střevíčky a jeden po druhém je hodila otevřeným oknem zpátky. Možná až moc velkou silou, ale slyšela jsem, jak je někdo chytil, než mohly poškodit dřevěné obložení. Alice zabručela: "Škoda, že se její cit pro módu nezlepšil tak jako její smysl pro rovnováhu."

Předměty kolem mě - stromy, keře, kameny… dům - mi všechny začaly připadat velice křehké. S toužebným přáním, aby Esmé neměla v mimořádné oblibě nějaké konkrétní stromy na druhé straně řeky, jsem udělala první krok.

(Bella a Edward běží v lese o závod.) "Nechtěla bys zůstat u nás?" zeptal se pobaveně. "Nebo máš v plánu strávit odpoledne v Kanadě?"

"Býložravci. Masožravci voní víc jako lidé," vysvětloval. "To se nedá srovnat," nesouhlasila jsem a snažila se nevzpomínat. "Tak se vrátíme," řekl naoko vážně, ale v očích mu hrály jiskry. "Jestli to byli chlapi, tak smrt z tvých rukou přijmou s povděkem." Pohledem přejel mé roztrhané šaty.

(O malé Renesmé) "Ano. Její srdce tluče, ačkoli je pulz o něco rychlejší než lidský. Její teplota je také trochu vyšší než obvykle. Spí." "Vážně?" "Na novorozeně docela dobře. Jsme jediní rodiče na světě, kteří se v noci nepotřebují vyspat, a přesto naše dítě už spí celou noc." Zasmál se.

"Bude bezpečnější, když uvidíme, jak se Bella popasuje se mnou. Moje rány se hojí snadno." Tohle je zkouška? Aby se vidělo, jestli dokážu nezabít Jacoba, než se pokusím nezabít Renesmé? Udělalo se mi tak zvláštně špatně - nemělo to co dělat s mým žaludkem, jenom s myslí. Byl tohle Edwardův nápad? Úzkostně jsem se mu podívala do obličeje; Edward jako by něco chviličku zvažoval, a pak jeho výraz přešel od ustaranosti k něčemu jinému. Pokrčil rameny a hlas se mu chvěl náznakem nepřátelství, když říkal: "Koneckonců, vždyť je to tvůj krk."

V jeho krvi byl zvířecí podtón, který mě okamžitě odpuzoval. […] Znovu jsem se nadechla a uvolnila se. "Hm. Chápu, o čem ostatní mluvili. Smrdíš, Jacobe." Edward propukl v řehot; ruce mu sklouzly z mých ramen a ovinuly se mi kolem pasu. Seth posměšně vyštěkl souběžně s Edwardem; přistoupil o něco blíž, zatímco Leah se stáhla o několik kroků zpátky. A pak jsem si uvědomila, že mám další obecenstvo, to když jsem uslyšela Emmettův charakteristický výbuch smíchu, trochu ztlumený skleněnou stěnou mezi námi. "Od tebe to sedí," opáčil Jacob a teatrálně si ucpával nos.

"Teď už mi povíte, co je to za velké tajemství?" Jacob náhle silně znervózněl. "Tím se teď vůbec nemusíš trápit…" Slyšela jsem Emmetta, jak se zase zachechtal - jako by čekal, co přijde.

"Poslyš, Jaspere - na lovu zachytila pach nějakých turistů, kteří se ocitli na špatném místě ve špatnou dobu…" Slyšela jsem, jak Carlisle šokovaně vtáhl vzduch. Esméina tvář byla najednou plná starosti, která se mísila se soucitem. Jasper vykulil oči, ale malinko přikývl, jako kdyby Edwardova slova zodpověděla nějakou otázku v jeho hlavě. Jacob zkroutil pusu do znechuceného šklebu. Emmett pokrčil rameny. Rosalie byla ještě lhostejnější než Emmett a snažila se udržet vzpírající se dítě v náruči. Alicin výraz mi napověděl, že se nedala ošálit. Jjí přimhouřené oči, soustředěné s žhnoucí intenzitou na mou vypůjčenou košili, svědčily o tom, že víc než cokoli jiného jí dělá starosti, co jsem to provedla se svými šaty.

"Počkej," vydechl Jasper. "Ona ty lidi nelovila?" "Začala," řekl Edward a zjevně se dobře bavil. Zaskřípala jsem zuby. "Byla naprosto soustředěná na lov." "Co se stalo?" přerušil ho Carlisle. […] Edward se k němu zaujatě naklonil. "Uslyšela mě za sebou a reagovala defenzivně. Jakmile si uvědomila, že ji sleduju, silou vůle se přestala soustředit na pronásledování. Něco podobného jsem nikdy neviděl. Okamžitě si uvědomila, co se děje, a pak… zadržela dech a utekla." "Týjo," zamručel Emmett. "Vážně?" "On to neříká správně," zašeptala jsem, ještě rozpačitější než předtím. "Vynechal tu část, kdy jsem na něj zavrčela." "Vyříkali jste si to pěstmi?" zeptal se Emmett dychtivě.

Renesmé je skutečná a já ji znám. Je to ta samá, za kterou jsem bojovala od samého počátku. Moje malá šťouchalka, ta, která mě milovala zevnitř. Napůl Edward, a proto dokonalá a rozkošná. A napůl já - což k mému překvapení jí neubralo na kvalitě, naopak.

Měřila jsem si hněvivě Jacobův napůl úzkostný a napůl rozzlobený výraz. Oči měl upřené na Renesméin obličej. Jak tu byli všichni namačkaní, musel se dotýkat alespoň šesti různých upírů současně, ale nezdálo se, že mu to vůbec vadilo.

"No tak, Bells! Nessie mě má taky ráda," bránil se. Ztuhla jsem. Přestala dýchat. Za mnou všechno ztichlo, nikdo úzkostí ani nedutal. "Jak... jsi jí to řekl?" Jacob ustoupil ještě o krok a zatvářil se provinile. "No," zamumlal, "to jméno, cos jí vymyslela, se špatně vyslovuje, a -" "Tak jsi překřtil moji dceru podle lochneské příšery?" zaječela jsem. A pak jsem mu skočila po krku.

Leah přecházela podél řeky, každou chvíli se zastavila a pak se zadívala k domu. Bylo snadné poznat, kdy hledá bratra a kdy hledá mě. Střídala úzkostné pohledy s vražednými.

(Cullenovi si myslí, že sebeovládání je Bellina zvláštní schopnost.) Pocítila jsem záchvěv zklamání. Cože? Žádné tajemné vidění, žádné obdivuhodné útočné vlohy, jako třeba metání blesků z očí nebo tak něco? Nic užitečného nebo efektního?

Leah, stále silně rozrušená, vstala a zmizela v křoví, právě když se na druhé straně řeky objevila Alice. Ta se švihem zhoupla na větvi jako nějaká artistka na visuté hrazdě, prsty u nohou se dotkla rukou, a pak přenesla tělo v půvabném přemetu přes řeku. Esmé předvedla tradičnější oblouk, zatímco Emmett se vrhl rovnou do vody a cákal tak, že postříkal až zadní okna.

"Já vím co - střihneme si," navrhla Alice. "Kámen, nůžky, papír." Jasper se uchechtl a Edward vzdychl. "Co kdybys mi rovnou řekla, kdo vyhraje?" vyjel Edward nakvašeně. Alice zářila. "Já. Super."

"Ne abys po mně vyjela," varovala mě a skočila na mě. "Co to děláš?" divila jsem se a zavrtěla se, když se mi vyšplhala na záda a zakryla mi rukama oči. Měla jsem sto chutí ji shodit, ale ovládla jsem se. "Abych si byla jistá, že nevidíš." "To jsem mohl zařídit i bez toho divadýlka," nabízel se Edward. "Ty bys ji třeba nechal podvádět. Vezmi ji za ruku a veď ji dopředu." "Alice, já -" "Nenamáhej se, Bello. Uděláme to po mém." Cítila jsem, jak se Edwardovy prsty propletly s mými. "Ještě pár vteřin, Bello. Pak půjde otravovat někoho jiného." Táhl mě dopředu. Bez potíží jsem s ním držela krok. Nebála jsem se, že narazím do stromu; v takovém případě by to byl strom, kdo by so ublížil.

"Vy mi dáváte k narozeninám dům?" zašeptala jsem. "Nám," opravil mě Edward. "A není to víc než jen chaloupka. Myslím, že pod slovem dům si přece jen představím víc místa pro nohy." "Nepomlouvej můj dům," ohradila jsem se. Alice zářila. "Líbí se ti." Zavrtěla jsem hlavou. "Zbožňuješ ho?" Přikývla jsem.

"Ty s námi nepůjdeš dovnitř?" Nenuceně ustoupila kousek vzad. "Edward se tu vyzná. Já se tu zastavím… později. Zavolej mi, kdyby sis nedokázala správně zkombinovat oblečení." Hodila po mně pochybovačným pohledem a pak se usmála.

A když už jsme u toho, taky jsem mela být vyčerpaná. Tohle byl ten nejdelší den v mém životě. Nahlas jsem se zasmála - krátce a zaskočeně -, když jsem si uvědomila, že tenhle den nikdy neskončí.

(O nové chaloupce Belly) Bylo to místo, kde by každý uvěřil, že existují kouzla. Místo, kde čekáte, že se otevřou dveře a vejde Sněhurka s jablkem v ruce, nebo že se tu zastaví jednorožec a bude oždibovat růžová poupata.

(O nekonečné upíří touze po tom druhém) "Rosalie s Emmettem byli nejhorší. Trvalo dobrých deset let, než jsem s nimi dokázal být na vzdálenost menší než pět kilometrů. Na to ani Carlisle s Esmé neměli nervy. Nakonec šťastný páreček vyprovodili. Esmé jim taky postavila dům."

"Které jsou moje?" zasyčela jsem. Jak mi Edward sliboval, šatna byla větší než naše ložnice. Možná byla větší než zbytek domu dohromady, ale to bych ji musela odkrokovat, abych si tím byla jistá. Představila jsem si Alici, jak se snaží Esmé přemluvit, aby ignorovala klasické proporce a dovolila tuto monstróznost. Nechápala jsem, jak se jí podařilo prosadit si svou. Všechno bylo zabaleno ve vacích na šaty, neposkvrněné a bílé, řada za řadou. "Pokud já vím, všechno kromě toho stojanu tady" - dotkl se tyče, která se táhla podél půl zdi po levé straně dveří - "je tvoje." "Tohle všechno?" Pokrčil rameny. "Alice," řekli jsme společně. On vyslovil to jméno na vysvětlenou; z mých úst znělo jako nadávka.

"Už jsme vám chtěli volat. Ptala se po vás - dožadovala se, abych byla přesnější. Esmé obětovala svůj druhý nejlepší stříbrný servis, aby tu příšerku nějak zabavila." Rose pohlédla na Renesmé s tak překypující něžností, že se ta slova naprosto nedala brát jako výtka. "Nechtěli jsme vás… ehm… rušit." Rosalie se kousla do rtu a podívala se stranou, aby se nesmála. Zato za sebou jsem ucítila Emmetta, jehož zdušený chechtot otřásal základy domu. Nehnula jsem ani brvou. "Hned ti nachystáme pokojíček," slíbila jsem Renesmé. "Chaloupka se ti bude líbit. Je kouzelná." Podívala jsem se na Esmé. "Děkuju, Esmé. Hrozně moc. Je naprosto dokonalá." Než mohla Esmé odpovědět, Emmett se rozchechtal - tentokrát to nebylo potichu. "Takže ještě stojí?" podařilo se mu ze sebe vykuckat mezi smíchem. "Myslel jsem, že z ní uděláte kůlničku na dříví. Co jste v noci dělali? Diskutovali o národním dluhu?" zařval smíchy.

(Rosalie o Jacobovi) "Díval se, jak Nessie spí, pusu otevřenou jako idiot, jak by taky ne, a pak prostě vyskočil na nohy bez důvodu - alespoň jsem si ničeho nevšimla - a vyběhl ven. jsem byla ráda, že se ho zbavím. Čím víc času tady tráví, tím menší je šance, že ten smrad někdy vyvětráme."

"Pořád říkám, že bychom měli jet přímo do New Hampshiru, aby už se všechno urovnalo," řekl Emmett, zjevně v návaznosti na předchozí konverzaci. "Bella už je zapsaná na Dartmouthu. Nezdá se, že jí bude trvat dlouho, než bude moct chodit do školy." Otočil se na mě a v očích mu vesele hrálo: "Jsem si jistý, že budeš ve třídě eso… je vidět, že kromě studia tě v noci nic jiného nezajímá."

Než mohl někdo z nás zareagovat, Alice byla na nohou. "Co to dělá? Co ten pes dělá, že mi vymazal program na celý den? Já nic nevidím! No to snad ne!" Vrhla po mně zmučený pohled. "Podívej se na sebe! Potřebuješ, abych ti ukázala, jak svou šatnu používat." V tu chvíli jsem byla vděčná za to, co Jacob dělá.

(Jacob vše prozradil Bellinu otci, ze strachu, aby Cullenovi neodjeli.) Kráčel trhavými pohyby, jako kdyby se už nemohl dočkat, až mému otci zničí život. "Nazdárek vespolek," pozdravil nás s úsměvem. Bylo naprosté ticho. Leah a Seth vklouzli za ním, prozatím ve své lidské podobě; oběma se třásly ruce z napětí v místnosti. "Rose," řekla jsem a natáhla paže. Rosalie mi beze slov podala Renesmé. Přitiskla jsem si ji těsně k nehybnému srdci a držela ji jako talisman proti ukvapenému jednání. Budu ji držet v náruči, dokud si nebudu jistá, že se moje rozhodnutí zabít Jacoba zakládá na racionálním uvážení a ne na vzteku.

"Brzy dorazí Charlie," oznámil mi Jacob nenuceně. "Běžel jsem napřed. Doufám, že ti Alice dá sluneční brejle nebo tak něco?" "Předpokládáš až příliš," ucedila jsem skrz zuby. "Co jsi to provedl?" […] "Nevystavuju ho žádnýmu nebezpečí. Kromě tebe. Ale ty máš nějakou nadpřirozenou schopnost se ovládat, že jo? Podle mě to teda není tak super jako čtení myšlenek. Mnohem míň vzrušující." Edward se v tu chvíli neudržel, vyrazil přes místnost a postavil se před Jacoba. Ačkoli byl o půl hlavy menší než on, Jacob před jeho vibrujícím hněvem uhýbal, jako kdyby se Edward tyčil nad ním. "To je jenom teorie, čokle," zavrčel. "Myslíš, že bychom to měli otestovat na Charliem? Napadlo tě, jak velkou fyzickou bolestí bude Bella trpět, i když mu dokáže odolat? A jak velkou citovou, jestli odolat nedokáže? Co se děje s Bellou, tě už asi nezajímá!" štěkal na něj. […] "Bellu to bude bolet?" "Jako kdybys jí do krku strčil do běla rozžhavený kus železa!" Škubla jsem sebou při vzpomínce na pach čisté lidské krve. "To jsem nevěděl," zašeptal Jacob. "Tak ses měl asi nejdřív zeptat," zavrčel Edward skrz zaťaté zuby.

Proměnil se Charliemu před očima," zasyčel Edward. Zašeptala jsem: "Cože jsi udělal?" "Je statečnej. Statečnej jako ty. Neomdlel, ani se nepozvracel nebo něco takovýho. Musím říct, že jsem čuměl. Měla jsi ale vidět, jaks e tvářil, když jsem se začal svlíkat. To stálo za všechny prachy," dusils e Jacob smíchy. "Ty magore! Mohl jsi mu přivodit infarkt!" "Charlie je v pohodě. Je tvrďák. Když mi dáš minutku na vysvětlenou, pochopíš, jakou jsem ti prokázal službu." "Dám ti polovinu, Jacobe." Můj hlas byl plochý a ocelový. "Máš třicet vteřin na to, abys mi pověděl všechno do posledního slovíčka, než předám Renesmé Rosalii a utrhnu ti tu tvou pitomou hlavu. Tentokrát mě Seth nedokáže zastavit." "Ježíš, Bells. Takhle přecitlivělou tě nepamatuju. To je upíří povahová vlastnost?" "Dvacet šest vteřin."

"Jacobe, potřebuju Renesmé," řekla jsem. Jacob se zamračil, ale nehýbal se. Alice zavrtěla hlavou. "Bello, to mi nepomáhá vidět." "Ale já ji potřebuju. Dodává mi klid." Podtón paniky v mém hlas byl nepochybný. "Fajn," zabručela Alice. "Drž ji co nejvíc v klidu, já se budu snažit vidět kolem ní." Unaveně si vzdychla, jako kdyby po ní chtěli, aby pracovala přesčas o svátcích.

"Renesmé, tebe a tvou maminku jde navštívit mimořádná návštěva," řekl výrazným hlasem, jako kdyby čekal, že pochopí každé slovo. Pochopila? Podívala se na něj jasnýma, moudrýma očima. "Ale on není jako my, ani jako Jacob. Musíme s ním zacházet velmi opatrně. Neměla bys mu vyprávět věci tak, jak je vyprávíš nám." Renesmé sáhla na jeho obličej. "Přesně tak," řekl. "A budeš mít kvůli němu žízeň. Ale nesmíš ho kousnout. On by se neuzdravil jako Jacob." "Může ti rozumět?" zašeptala jsem. "Rozumí. Budeš opatrná, viď, Renesmé? Pomůžeš nám?" Renesmé se ho zase dotkla. "Ne, nevadí mi, když koušeš Jacoba. To je v pořádku." Jacob se zachechtal. "Možná bys měl odejít, Jacobe," řekl Edward chladně, a zlobně mrknul očima směrem k němu. […] "Řekl jsem Charliemu, že tu budu," oznámil mu Jacob. "Potřebuje morální podporu." "Morální podporu," opakoval Edward pohrdlivě. "Z toho, co Charlie ví, jsi z nás nejodpornější monstrum ty."

Carlisle otevřel. Jeho napjatý výraz se změnil ve vítající, jako když přepnete kanál v televizi.

Charlie se zamračil. "Uděláš ze mě dědečka takhle brzy?"
Edward se usmál. "Carlisle je taky dědeček." Charlie vrhl nevěřícně pohled na Carlislea, stále stojícího u vstupních dveří; vypadal jako mladší a krásnější bratr boha Dia. Charlie si odfrkl a pak se zasmál. "No, hned se cítím líp."

"Právě dali první touchdown," potvrdil Emmett. Vrhl pohled směrem ke mně a zahýbal obočím jako zlosyn v komedii. "Bylo načase, aby tady někdo konečně skóroval."

(O Renesmé) Charlie tiše zabručel, když pocítil tíhu jejího tělíčka. "Je taková… silná." Zamračila jsem se. Mně připadala jako peříčko. Možná mám rozbitou váhu. "Silná, to je dobře," pokračoval Charlie, když viděl, jaks e tvářím. Pak si zamumlal pro sebe: "Musí být odolná, když ji obklopuje tolik bláznivin."

(O Renesmé) Charlie byl proti jejímu kouzlu stejně bezmocný jako my ostatní. Dvě vteřiny v jeho náruči, a už ho měla.

Najednou si prorazilo skrz mraky cestu slunce a namířilo na naši desetičlennou skupinku dlouhé rubínové a zlaté paprsky. Okamžitě jsem byla unesená, oslněná krásou své kůže, která se třpytila v jejich světle. […] Jacob si držel ruku před obličejem a předstíral, že si stíní oči před tou září. "Děsivá Bella," poznamenal. "Úžasná," přitakal Edward šeptem, jako kdyby Jacobova poznámka byla myšlena jako lichotka.

"Alice?" zeptal se Edward. "To bylo moc rychlé - já jsem tomu nerozuměl. Co bylo -?" "Nevidím!" vybuchla na něj. "Jacob je skoro tady!" Rosalie udělala krok k předním dveřím. "Já se postarám -"

(O Bellině odolnosti vůči psychickým vlivům) "O čem to mluvíš? Jak bych mohla být štít? Co to vůbec znamená?" Jediné, co jsem si dokázala v duchu představit, bylo legrační středověk brnění.

(Bella je v bojovné náladě.) Jestli Aro chce, abych něco udělala - cokoli - stačí, když ohrozí Edwarda, a já mu vyhovím.

Senna se neustále držela vedle Zafriny, taky nikdy nemluvila, ale nebylo to stejné jako u Amuna a Kebi. Kebi se tak chovala z poslušnosti; Senna a Zafrina byly spíš jako dva orgány jednoho organismu - a Zafrina byla náhodou pusa.

"Přijede s vámi Jake?" Ačkoli Charlie nevěděl nic o vlčím otiskování, nikdo si nemohl nevšimnout pouta mezi Jacobem a Renesmé. "Asi ano." Nepadalo v úvahu, že by se Jacob nechal dobrovolně připravit o dopoledne s Renesmé bez pijavic.

"Jsem otrávenej ze všech těch smrdutejch pijavic." Viděl, jak jsem se zatvářila, a promluvil, než jsem stihla odpovědět. "Jo, já vím, já vím. Jsou to dobráci, jsou tu na pomoc, všechny nás zachrání. Atakdále atakdále. Říkej si, co chceš, ale podle mýho jsou Drákula jedna a Drákula dvě děsivě děsiví." Musela jsem se usmát. Rumuni taky nebyli mí oblíbení hosté.

"Možná byste to auto neměla parkovat tady, madam," upozornil mě. "Už by tu taky nemuselo bejt, až se vrátíte."

(Bella chystá padělané doklady pro Jacoba s Renesmé.) "Jména?" "Jacob… Wolfe. A… Vanessa Wolfová." Nessie se zdálo jako vhodná zdrobnělina jména Vanessa. Jacob se pobaví, jaké jsem mu vymyslela příjmení.

(Bella domlouvá schůzku s padělatelem dokladů.) "Sejdeme se v osm hodin za týden v restauraci The Pacifico? Je to na Union Lake, a jídlo je tam vynikající." "Výborně." Ne že bych měla v úmyslu dát si s ním večeři. Kdyby ano, asi by se mu to moc nelíbilo.

"Naše smečky budou bojovat s Cullenovýma," řekl Jacob najednou. "My se upírů nebojíme," dodal s úšklebkem. "Děti," zamumlal Peter. "Mimina," opravil ho Randall.

(Aro při plánovaném setkání požádá Edwarda, aby mu ukázal své myšlenky - tím tedy i všechny myšlenky ostatních přátel.) Edward zvedl arogantně bradu a natáhl ruku k Arovi, jako kdyby mu prokazoval velkou čest.

"Máme toho tolik k prodiskutování," řekl Aro a najednou se tvářil jako zaměstnaný obchodník. "Tolik k rozhodování. Kdybyste mě teď laskavě vy a vaši chlupatí ochránci omluvili, mí drazí Cullenovi, musím se poradit s bratry."

Edward si hlasitě odkašlal a Caius se na něj rozzlobeně podíval. Aro si položil hubenou jemnou ruku přes obličej, jako by se za druhého starce styděl. "Caie, je bílý den," poukázal Edward. Pokynul k Jacobovi. "Tohle nejsou Děti měsíce, to je snad jasně vidět. Nemají žádný vztah k vašim nepřátelům na druhé straně světa." "Chováte tady mutanty," odsekl mu Caius.

Aro se usmál. "Velice hezká řeč, příteli revolucionáři." Garrett zůstal připravený k útoku. "Revolucionáři?" zavrčel. "A proti komu revoltuji, jestli se můžu zeptat? Jsi snad můj král? Chceš, abych tě také nazýval pánem, jako ta tvoje patolízalská stráž?"

(Po "vítězství" nad Volturiovými) Garrett zvedl Kate ze země a točil se s ní dokola. Stefan plivl do sněhu. Vladimir skřípal zuby s kyselým výrazem. A já jsem napůl vylezla na obrovského rudohnědého vlka, strhla jsem mu svou dceru ze zad a zuřivě si ji přitiskla na prsa. V té vteřině nás objímaly Edwardovy paže. "Nessie, Nessie, Nessie," opakovala jsem láskyplně. [Toto oslovení se Belle doteď protivilo, pozn.] Jacob se smál svým hlasitým štěkavým smíchem a šťouchal mě čumákem do týla.

"Snažte se najít Alistaira a povězte mu, co se stalo. Moc by mě mrzelo, kdyby se příštích deset let schovával někde pod kamenem."

"Takže existují skuteční vlkodlaci?" zeptala jsem se. "Ti s úplňkem a stříbrnými střelami a tak?" Jacob se ušklíbl. "Skuteční. Znamená to, že já jsem vymyšlenej?"


Stmívání - Nový měsíc - Zatmění - Rozbřesk

Zpět na: Knihy / Domů

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 7. srpna 2017 v 21:25 | Reagovat

Tuhle knížku mám z celé série nejraději. a ty hlášky jsou super :-D

2 Annie Annie | Web | 17. září 2017 v 12:35 | Reagovat

[1]: Taky je má nejoblíbenější, hlavně kvůli té poslední upíří části, která je prostě skvostná. Škoda, že tam nebylo více prostoru pro mé oblíbence Garretta s Kate a Benjamina. :-( :-P  
Znovu děkuji za pochvalu! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Obrázky jsou přímo mnou focené, nebo hledané na google.cz, případně serialzone.cz. Videoukázky pocházejí ze serveru YouTube.com. ©