Rozbřesk (Breaking Dawn) by Stephenie Meyer č. 2

24. července 2017 v 19:07 | Annie |  Hlášky z knih

KNIHA DRUHÁ - JACOB

Jeho nos po kontaktu s mou pěstí vydal velmi uspokojivý praskavý zvuk.

"O hodně jsi přišel. Hráli jsme si na princezny. Musel jsem mít korunu, a pak Emily napadlo, že na mně vyzkouší malovátka, co má malá na hraní." "Týjo, tak to mě fakt mrzí, že jsem u toho nebyl." "Neboj, Emily má fotky. Jsem na nich fakt k zulíbání." "Ty cukrouši."

Někdy jsem si říkal, že by mohla být sranda přihlásit se na závody - jako na olympiádu nebo tak něco. Bylo by skvělé sledovat, jak by se tvářili ti špičkoví atleti, až bych se kolem nich přehnal. Jenom jsem si byl celkem jistý, že antidopingové testy by mi v krvi odhalily nějaké parádní svinstvo.



Jared byl na cestě ke Kim, pomyslel si Embry. Je dost možný, že tě neslyšel. Smečkou se ozvalo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Až se Jared konečně ukáže, určitě bude mít ještě plnou hlavu Kim. A nikdo nechtěl sledovat reprízu toho, co teď právě dělají.

"Je to z kopce. Celou dobu ji jel sešupem. Vyvezl jsem jeho vozík po malé rampě, kterou jsem mu vyrobil, a dovezl ho do obýváku. "Nachytal jsi mě. Myslím, že jsem uháněl možná až padesátkou. Bylo to skvělý."

"Jacobe, prosím tě. Jestli potřebuješ… pauzu. No, tak si ji vezmi. Ale ne zase na tak dlouho. Vrať se." "Možná. Moje parketa budou svatby. Tam se vždycky objevím, abych nechyběl na fotkách. Napřed se ožení Sam, pak se vdá Rachel. Možná do toho první praští Jared s Kim. Asi bych si měl sehnat nějakej oblek."

Edward uslyší, co mám v plánu, jakmile se k němu dostatečně přiblížím. Možná už mě slyšel. Ale i tak jsem věřil, že mi to vyjde, protože mám na své straně jeho ego.

"Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá," řekl jsem. "No, Jacobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší doba." Doktor se tvářil rozpačitě, taky mu bylo nepříjemně, ale ne tak, jak jsem čekal. "Mohli bychom to odložit na později?" Nechápavě jsem na něj zíral. Žádá mě, abych odložit zápas na život a na smrt na nějakou příhodnější dobu?

Chvilku trvalo, než jsem ta slova pochopil. Proboha, ona se vážně dostává do formy. No jistě, umře kvůli svému příšernému zplozenci. To je prostě celá Bella.

"Já jsem chtěl," zašeptal. "Carlisle by to udělal…" Takže ušlechtilost, jo? "Ne. Žádná ušlechtilost. Její bodyguard nám to zkomplikoval." Aha. Až dosud mi jeho historka moc smysl nedávala, ale teď to do sebe zapadlo. Tak proto je u ní ta bloncka. Ale co z toho má? Vážně té královně krásy tolik jde o to, aby Bella umřela? "Možná," odpověděl. "Rosalie se na to takhle nedívá." "Tak napřed vyřaďte ze hry blondýnu. Vždyť ji zase můžete poskládat dohromady, ne? Nadělejte z ní fašírku a pak se postarejte o Bellu." "Emmett s Esmé jí kryjí záda. Emmett by nám nikdy nedovolil… a Carlisle mi nepomůže, když bude Esmé proti..." Hlas mu odezněl do ztracena. "Měl jsi nechat Bellu se mnou." "Ano." Na to už bylo ovšem trochu pozdě. Možná měl na tohle všechno myslet dřív, než ji obdařil tímhle život vysávajícím monstrem.

"Existují sadisti, inkubové, sukubové. Existují. Ale svádění berou jenom jako předehru k hostině. Nikdo ho nepřežije." Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho ta představa pobuřovala. Jako kdyby sám byl snad jiný. "Nevěděl jsem, že existuje speciální pojmenování pro to, co jsi," vyštěkl jsem.

Mluvil z cesty. Že by už se zbláznil? "Je mi jedno, čím ji udržím naživu," prohlásil a najednou byl soustředěný. "Jestli chce dítě, ať si ho má. Třeba půl tuctu dětí. Cokoli." Na vteřinku se odmlčel. "A ať to jsou třeba štěňata, když to jinak nejde."

Co to povídá? Co že by Bella měla udělat? Pořídit si dítě? Se mnou? Cože? Jak? On se jí vzdává? Nebo usoudil, že by jí nevadilo, kdybychom se o ni dělili? […] Půjčovat si Bellu na víkendy a pak ji vracet v pondělí ráno jako film z půjčovny? Nechutné. A lákavé.

"V okamžiku, kdy Belle přestane tlouct srdce, tě budu na kolenou prosit, abys mě zabil." "V tom ti rád vyhovím."

Připadal jsem si jako - já vlastně nevím. Jako kdyby to nebylo skutečné. Jako kdybych byl v nějaké strašidelné verzi špatného sitcomu. Jenže jsem nebyl šprt, co chce pozvat nejhezčí roztleskávačku na maturitní ples, ale odmítnutý vlkodlak, který jde nabídnout upírově manželce, že si spolu vrznou a počnou dítě. Paráda.

"Já jsem ti to -" načal jsem. "Věděl jsi, že Já jsem ti to říkal má bratříčka, Jacobe?" vpadla mi do řeči. "Jmenuje se Sklapni zobák." "Dobrej vtip." Zakřenila se na mě. Kůže na kostech se jí napjala. "To jsem nevymyslela sama. Mám to ze Simpsonů."

"Ono to nějak dopadne, víš," řekla po chvilce ticha. "Já tomu věřím." Z těch slov jsem zase viděl rudě. "Patří demence k příznakům?" odsekl jsem. […] "Já to dokážu. Já to dokážu," šeptala a znělo to jaké z té dětské knížky o mašinkách.

"Já ho nenechám zabít." Ruce se mi roztřásly. "Ahá, škoda, že se ke mně ta skvělá novina nedonesla dřív. Takže krásnej chlapeček, jo? Měl jsem přinýst modrý balónky."

"Byl to falešný poplach," zopakoval Edward moje slova tím mrtvým hlasem. "Seth se kvůli něčemu rozzlobil a zapomněl, že posloucháme a čekáme na signál. Je ještě moc mladý." "To je hezké, že nás hlídají batolata," zavrčel hlubší hlas. Emmett, napadlo mě.

Můžeš mi říct, co tady děláš, Leo? Ztěžka zafuněla.
- To je snad jasný, ne? Vstupuju do tý vaší malý smečky odpadlíků. Upířích hlídacích psů, vyštěkla v tichém, sarkastickém smíchu.
- Ne, nikam nevstupuješ. Otoč se a upaluj, než ti utrhnu šlachu.

Drž hubu, Jacobe. Jejda, promiň - chtěla jsem říct: Drž hubu, vznešený alfo.
- Co tu sakra děláš?
- Myslíš, že budu sedět doma, zatímco se můj brácha dobrovolně nabízí upírům za kousátko?

Snažil ses moc neotravovat, kluku, ale jestli jste s Leou dvojbalení - jestli jedinej způsob, jak se jí zbavit, je poslat tě domů… No, to se na mě pak nemůžeš zlobit, že chci, abys odešel, ne?

V tuhle chvíli by to byla sebevražda, když jste se Sethem zběhli a pijavice dostaly varování předem. Nejsem si jistá, co udělají, ale být pijavicí, nepotulovala bych se po lese sama. Začala lovecká sezóna upírů.

Rosalie přikývla. "Když jí povíš, že by to mohlo prospět děťátku, bude ochotná udělat cokoli. I kdybychom ho museli krmit hadičkou." V tu chvíli jsem si uvědomil - když jsem slyšel, jak cukrátkově řekla děťátku -, že bloncka ochotně udělá cokoli, co poslouží té život vysávající stvůře. […] Hm. Nenapadlo by mě, že ta ledově studená Barbie bude mít mateřské pudy. A pak že chce chránit Bellu - možná by jí tu hadičku do krku narvala sama.

"Nebude to… příjemné, ale -" "Ale prospěje to miminku," přerušila ho Rosalie nadšeně. "Vymysleli jsme lepší způsob, jak ho krmit. Možná." Belle zakmitala víčka. Pak si slabě odkašlala. "Nebude to příjemné?" zašeptala. "Tý brďo, to bude změna." Podívala se na hadičku zabodnutou do paže a zase zakašlala.

Rosalie začala netrpělivě podupávat nohou. Ten zvuk byl opravdu protivný. Napadlo mě, co by dělala, kdybych ji hned teď prohodil zdí.

"Tak kdo mi půjde chytit grizzlyho?" zašeptala Bella. Carlisle s Edwardem si vyměnili rychlý pohled. Rosalie přestala podupávat. "Co je?" zeptala se Bella. "Průkaznější bude, když ten test nebudeme šidit, Bello," řekl jí Carlisle. "Jestli plod touží po krvi," vysvětloval Edward, "pak ne po zvířecí." Bella vykulila oči. "Koho?" vydechla a pohledem přelétla ke mně. "Nejsem tady jako dárce, Bells," zavrčel jsem. "Navíc, jestli to jde po lidský krvi, tak moje by mu asi nechutnala -" […] Bella si rukou přejela po břiše. "No," zašeptala sotva slyšitelně. " už umírám hlady, tak se vsadím, že on určitě taky." Pokus o další vtip. "Tak do toho. Můj první upírský počin."

Fuj. Napadlo mě, co za propriety z domu hrůzy tu asi mají. Ledničku plnou krve, to už víme. Co dál? Mučírnu? Márnici s rakvemi?

Edward zůstal, držel Bellu za ruku. Jeho obličej byl zase mrtvý. Asi neměl dost energie na to, aby si udržel alespoň ten slabý náznak naděje, který měl předtím. Dívali se navzájem do očí, ale ne nějak sladkobolně zamilovaně. Jako kdyby si povídali. Něčím mi to připomnělo Sama a Emily. Nebyla to žádná uslzená lovestory, o to hůř se na to koukalo.

Byl to divný pocit, jenom tam tak stát, ale upíři přesunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařskému zařízení. Dovedl jsem si představit, že jim to asi nevadí - sedět nebo stát, to není moc rozdíl, když jste jako kámen.

(Bella musí zkusit kvůli dítěti vypít krev.)
"Ono to totiž -" Bella se zhluboka nadechla. "Hezky voní," přiznala slabým hlasem.
Ztěžka jsem polkl a snažil se potlačit hnus, který se mě zmocňoval.
"To je dobře," horovala Rosalie nadšeně. "To znamená, že jsme na správné stopě. Tak to zkus." Bloncka se tvářila tak nadšeně, že by mě neudivilo, kdyby předvedla vítězný taneček.

Bella polkla další doušek krve. Pak vrhla pohled na Edwarda. "Ovlivní to můj celkový počet?" zašeptala. "Nebo začneme počítat, až budu skutečná upírka?"
"Nikdo nic nepočítá, Bello. Každopádně kvůli tomuhle nikdo neumřel." Chabě se usmál. "Pořád máš čistý rejstřík."
Nechápal jsem. "Vysvětlím ti to později," vydechl tichounce Edward.
"Cože?" zašeptala Bella.
"Jenom si povídám pro sebe," zalhal pohotově. Jestli mu to prochází, dokud Bella žije, tak s tím nevystačí, až budou její smysly stejně ostré jako ty jeho. Bude se muset naučit pravdomluvnosti. Edwardovy rty se zkroutily, jak potlačoval úsměv.

Nikdo jiný z této skupiny není zhnusený tím, co dělá. Právě naopak - oni asi mají co dělat, aby jí ten hrnek sami nevytrhli z rukou.

"Něco je tu k smíchu?" vydechla.
"Jacob," odpověděl.
Podívala se na mě s dalším unaveným úsměvem. "Jake je srandista," souhlasila.
Skvělé, tak teď jsem platil za šaška. Chyběla mi jen čepice s rolničkami.

"Chtěla bys ještě?" nutila ji Rosalie. Belle poklesla ramena. Edward se na Rosalii zlobně podíval, než promluvil na Bellu. "Nemusíš to pít hned teď."
"Jo, já vím. Ale… já chci," přiznala nesměle. Rosalie jí štíhlými ostrými prsty prohrábla splihlé vlasy. "Nemusíš se za to stydět, Bello. Tvoje tělo to potřebuje. My to všichni chápeme." Její tón byl zprvu chlácholivý, ale pak dodala hrubě: "Ten, kdo to nechápe, by tu vůbec neměl být." Určeno mně, samozřejmě, ale já jsem si z bloncky nehodlal nic dělat.

"Odpočiň si trochu, prosím tě," nabádala mě. "Nahoře je pár postelí - můžeš si vybrat, kterou chceš." Pohled do Rosaliiny tváře dával jasně najevo, že ani v jedné z nich nejsem vítaný. Stejně jsem se divil, na co vůbec tahle bílá paní potřebuje postel. To jí na těch rekvizitách tak záleží?

Jared přelétl pohled k Sethovi a pak zpátky ke mně. "Sam je ochotnej to brát shovívavě, Jacobe. Uklidnil se, promluvil si se staršíma. Rozhodli, že okamžitá akce není v tuhle chvíli v nejlepším zájmu nikoho ze zúčastněných." Překlad: Už přišli o svůj moment překvapení, pomyslela si Leah.

(Seth a Leah uvidí Jacobovy vzpomínky na Bellu pijící krev.)
Leah třepala hlavou, jako kdyby se snažila vytřást si tu představu z mysli. V životě jsem neslyšela o něčem odpornějším. Fuj. To je hnus. Kdybych neměla prázdnej žaludek, tak se na místě pozvracím.
- Koneckonců, jsou to upíři, přiznal Seth po chvilce ve snaze kompenzovat Leinu reakci. Asi se tomu nemůžeme divit. A jestli to Belle pomůže, tak je to správný, no ne? Oba jsme na něj s Leou zírali. Cože?
- Máma ho často upustila, když byl mimino, vysvětlovala Leah. Zjevně padal na hlavu. Taky okusoval šprycle u postýlky.
- Olověný barvy?
- Vypadá to tak, pomyslela si.

☼ Někdo tam položil oblečení. Hm. Edward si jistě všiml, jak mě naštvalo, že jsem přišel o své poslední kalhoty, jak jsem od nich před chvílí spěchal. No, to bylo… milé. A zvláštní. Opatrně jsem vzal oblečení do zubů - br - a nesl si ho zpátky do lesa. To jen pro případ, že by to byl nějaký fórek blonďaté psychopatky a já jsem tu měl hromadu holčičích hadříků. Vsadím se, že by se ráda pokochala pohledem na to, jak tam stojím nahý a v ruce mám dámské plavky.

"Řekla jsem si, aby ses šel prospat," kárala mě Bella. "Ale soudím, že asi tak za šest vteřin se stejně skácíš na podlahu, takže to asi už nemá cenu." Bylo úžasné, o co zvučnější měla hlas a o co silnější vypadala. Cítil jsem čerstvou krev a viděl jsem, že má zase v rukou hrneček. Kolik krve bude potřeba, aby se udržela při životě? Nezačnou nakonec nahánět vlastní sousedy? Zamířil jsem ke dveřím a při chůzi odpočítával vteřiny. "Jednadvacet… dvaadvacet…" "Do kolika umíš, podvraťáku?" zašeptala Rosalie. "Víš, jak utopit blondýnu, Rosalie?" zeptal jsem se, aniž bych se zastavil nebo otočil na ni. "Stačí na dno bazénu přilepit zrcadlo."

"Nech Jacoba vyspat - to může počkat." Ano, prosím, nech Jacoba vyspat. "Bude to trvat jenom chviličku." Pomalu jsem se otočil. Edward už byl venku ze dveří. Přicházel ke mně s omluvným výrazem ve tváři. "Ježíš, co je zas?" "Promiň," řekl a pak zaváhal, jako by nevěděl, jak vyslovit to, co mi chtěl. Co máš na mysli, čtenáři myslí?

Šel jsem za ním, sunul jsem se jako zombie. Taky jsem používal asi tak stejný počet mozkových buněk.

Takž oni mají doma kromě krevní banky taky rentgen? No, doktor nemůže říct, že by si nenosil práci domů.

"Co je k snídani?" zeptal jsem se trochu sarkasticky. "Nula negativní, nebo AB pozitivní?"

Carlisle se zastavil pár kroků ode mě, o malinko dál, než je normální odstup mezi dvěma lidmi, kteří se spolu baví. Ocenil jsem, že mi nevstupuje do bubliny.

Jak se můžou v kamenné tváři udělat dolíčky, proboha?

Z kuchyně se ozývalo bouchání a podivný zvuk ohýbaného kovu. Edward si zase vzdychl, ale zároveň se pousmál. Než jsem se nad tím stihl zamyslet, Rosalie byla zpátky. Se spokojeným úšklebkem postavila na podlahu vedle mě stříbrnou misku. "Nech si chutnat, čokle." Kdysi to asi byla mísa na salát, ale ona ohnula její okraje tak, že dostala přesný tvar misky na psí žrádlo. Její pohotová šikovnost na mě udělala dojem. Na bok vyryla nápis Fido. Nádherným rukopisem.

"Takže… ehm… kdy máš, ten, no, termín? No víš, kdy se ta příšerka má vyklubat na svět." Plácla mě stejnou silou, jakou by mělo padající pírko, ale neodpověděla.

"Sešli jsme z cesty, Jaku. Ztratili rovnováhu. Ty máš být součástí mého života - já to tak cítím a ty taky." Odmlčela se na chviličku, aniž by otevřela oči - jako kdyby čekala, že to budu popírat. Když jsem nic neříkal, pokračovala. "Ale ne takhle. Udělali jsme něco špatně. Ne. To já. Udělala jsem něco špatně, a proto jsme sešli z cesty…" Její hlas se odmlčel a zamračená tvář se uvolnila, až zbylo jenom drobné našpulení rtů. Čekal jsem, že ještě přisype trochu soli do ran, ale najednou se jí z hrdla ozvalo tiché zachrupnutí.

Tiše jsem zvedl psí misku z podlahy. Pak jsem ji rychlým silným pohybem zápěstí hodil blondýně do zátylku tak tvrdě, až se - s ohlušujícím beng - zploštila, odrazila se přes celou místnost a urazila hlavici sloupku na spodní straně schodiště. Bella sebou škubla, ale nevzbudila se. "Pitomá blondýnu," zašeptal jsem. Rosalie pomalu otočila hlavu a oči jí žhnuly. "Tys mi zapatlal vlasy jídlem!"

(Carlisle zkoumá podobné rysy Jacoba a Bellina miminka.)
"No, napadlo mě, jestli to neznamená, že máme odpověď. Jestli jsou ty podobné rysy zapsané v genech."
"Dvacet čtyři párů," zašeptal Edward sotva slyšitelně. "To nevíš."
"Ne. Ale je zajímavé o tom spekulovat," řekl Carlisle chlácholivým hlasem.
"Jo. Přímo fascinující." Bella zase začala zlehka pochrupovat, čímž hezky podtrhla můj sarkasmus. Pak se do toho dali a rychle rozvedli konverzaci o genetice k bodu, kde jediná slova, kterým jsem rozuměl, byly předložky a spojky. A moje vlastní jméno, samozřejmě.

Další upíří pochůzka, zabručela Leah.
- Máš s tím problém?
- Samozřejmě, že ne. K smrti ráda ty miloučký pijavičky rozmazluju.

Procesí už scházelo ze schodů. […] Carlisle scházel pomalu dolů jako poslední, obličej zbrázděný obavami. Konečně jednou vypadal dost starý na doktora.

Nadpis 17. kapitoly: Jak vypadám? Jako čaroděj ze země Oz? Potřebujete mozek? Potřebujete srdce? Poslužte si. Vezměte si moje. Vezměte si všechno, co mám.

Malá honička by mě potěšila, nemluvě o tom, že podle informací na poznávací značce by mastnou pokutu vyfasovala pijavice.

(O Edwardovi) Takže psychouška je teď "Rose". Úplně přešel na temnou stranu síly.

"Na co čekáš?" vydal jsem ze sebe přidušeně a znovu jí pumpoval srdce. Raz. Dva. Tři. Čtyři.
"Vezmi dítě," řekl Edward naléhavě.
"Vyhoď ho z okna." Raz. Dva. Tři. Čtyři.

Přemítal jsem, jestli v tohle ta jedovatá blondýna celou tu dobu doufala. Držela v rukou něco tmavého, a prťavý vrah, kterého chovala, vydával lačně sající zvuky. Pach krve ve vzduchu. Lidské krve. Rosalie to krmila. Samozřejmě, že to chtělo krev. Čím jiným nakrmíte zrůdu, která tak brutálně zmrzačila vlastní matku? Klidně mohla pít Bellinu krev. Možná pila. Síla se mi vrátila, když jsem naslouchal, jak se ten malý kat krmí.

Ale i kdybych zvítězil, myslím, že bych v sobě nenašel sílu Edwarda zabít. Protože na to jsem neměl dost soucitu. Proč bych mu měl dovolit uniknout před tím, co napáchal? Nebylo by spravedlivější nechat ho žít s vědomím, že mu nic, ale vůbec nic nezbylo? Nepřineslo by mi to větší uspokojení? Při té představě jsem se div neusmíval, třebaže jsem byl plný nenávisti. Neměl by nic. Žádnou Bellu. Ani krvelačného zmetka.


Stmívání - Nový měsíc - Zatmění - Rozbřesk

Zpět na: Knihy / Domů

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© Obrázky jsou přímo mnou focené, nebo hledané na google.cz, případně serialzone.cz. Videoukázky pocházejí ze serveru YouTube.com. ©